Co je to mentální anorexie
V rámci mentální anorexie se rozlišuje anorexie chronická a akutní. Akutní pubertální anorexie postihuje výhradně dívky v době dospívání, odtud také pochází její název. Mezi symptomy tohoto typu anorexie patří odmítání potravy a rychlý úbytek váhy. I přes viditelnou podváhu vnímají postižené dívky sebe sama stále nedokonale (prý mají tlustá stehna, velké pozadí, tučné břicho a podobně), což u nich vyvolává nutkání pořád snižovat svoji hmotnost. Proto také cca 10 % pacientů trpících akutní anorexií nakonec podvýživě podlehne.
Chronická anorexie je stav, kdy si tělo pacienta dokáže zvyknout i na nízký příjem energie v podobě stravy a nastartuje tzv. adaptační metabolismus, jenž dokáže fungovat i s oním málem, které má k dispozici. Někteří nemocní jsou schopni podávat dokonce lepší výkony než běžní jedinci, to však neznamená, že tento typ anorexie nezpůsobuje vážné zdravotní komplikace. Rozdílem oproti akutnímu typu je skutečnost, že si „chronické‟ anorektičky (či anorektici) ještě uvědomují potřebu jídla. Sice velice pečlivě odměřují porce jídla, které snědí, ale svoji váhu udržují na stejné úrovni. Jejich hmotnost i tak zůstává velmi nízká a ony nemají sílu (či chuť), aby to změnily.
Mezi akutní a chronickou anorexií bývá velmi tenká hranice a není neobvyklé, že dochází k přecházení z jedné do druhé. Zatímco jedinec s akutní formou anorexie je pyšný na svoji schopnost sebekontroly, v chronické fázi už tuší, že jeho jednání není v pořádku. To má za následek výčitky a deprese, jež mohou vést až k pokusu o sebevraždu.
Příznaky anorexie
U anorektiček/anorektiků dochází k razantním změnám v chování. Začínají trpět zkreslenou představou o svém těle. Může se jednat o nespokojenost s konkrétní partií těla nebo o nenávist celého těla. S tím souvisí časté postávání před zrcadlem, kde se přepečlivě „prozkoumávají‟. Jejich „věrnou‟ kamarádkou se stává váha. Pacienti se totiž váží poměrně často a každý posun ručičky nahoru považují za selhání.
Při jídle lidé trpící anorexií krájí každé sousto na velmi malé kousky, které posléze dlouho koušou. Ze zásady odmítají společná jídla a raději jedí o samotě. Často používají výmluvy typu: už jsem jedl/a, najím se později či na snídani není čas. Rovněž se u nich projevuje až přehnaný zájem o nízkokalorické diety (kolikrát sníží energetickou hodnotu přijímané potravy až pod hranici 1 000 kcal). Jejich veškeré emoce se většinou nějak pojí s dietami, jídlem, cvičením nebo jejich hmotností.
K jídlu samotnému pak mívají nepřátelský vztah, vnímají ho jen jako nutné zlo, jemuž se podřizují s odporem. Jejich snaha o jakýkoliv výdej energie se vymyká zdravému rozumu, cvičení se například věnují i v naprosto nepřirozenou denní dobu – v noci.
Dochází ke ztrátě menstruace, ovšem při používání hormonální antikoncepce toto pravidlo neplatí. S ní mají dívky a ženy menstruaci i ve velmi pokročilém stadiu poruchy. Pacienti rovněž často zneužívají léky na vyvolání průjmu (projímadla), na odvodnění organismu či snížení chuti k jídlu. Také mají tendence se po jídle vyzvracet. Dále je sužuje celá řada psychických problémů: jsou náladoví až popudliví, trpí pocity bezmoci a mívají nízké sebevědomí, což vede k izolaci od okolního světa.
Kromě uvedených příznaků je při stanovování diagnózy důležitým vodítkem i hmotnost postiženého. Ve chvíli, kdy hmotnost klesne o 15 % původní váhy či pod 17,5 BMI,zde je velké riziko, že se jedná právě o mentální anorexii.
Léčba anorexie
Základem pro úspěšnou léčbu anorexie je dostat se včas do rukou odborníků. Nemocní, kteří se absolutně neizolovali od světa, mají mnohem větší šanci na vyléčení, neboť si většinou rodina nebo přátelé všimnou, že něco není v pořádku. Anorexie s 10% úmrtností „kraluje‟ žebříčku psychických chorob, což z ní dělá nebezpečnou nemoc, již není radno podceňovat.
U akutních pacientů, kteří jsou v ohrožení života kvůli zdravotnímu nebo psychickému stavu, dochází bez výjimek k hospitalizaci. Během ní se jim podávají infuze s výživou doplněné o léky na podporu srdeční činnosti. Následný postup pak závisí na následcích samotné nemoci. Podstatnou součástí léčby je spolupráce nemocného, protože pokud si dotyčný nepřizná závažnost anorexie, nedokáže se zbavit závislosti na ní. Proto se současně léčí tělo i duše (ta za pomoci psychoterapie). Při dlouhém hladovění se tělu nedostávají potřebné vitamíny, minerály a stopové prvky a často bývá kriticky nízká i hladina bílkovin, což je potřeba změnit, a to vhodnou úpravou stravovacích návyků. K ní musí docházet pomalu, jelikož oslabený metabolismus je navyklý na diety a razantní přechod na běžnou stravu by vyvolal šok, jenž by mohl zapříčinit i psychické trauma a to by mohlo opětovně podnítit závislost na hubnutí. Lékař kromě změn stravovacích návyků předepisuje také léky, které mají pomoci „nastartovat‟ metabolismus. Mimo ně existují samozřejmě i rostlinná léčiva a homeopatika.
U vážnějších případů anorexie se většinou již nepodaří obnovit některé funkce organismu a je tedy nutné doživotně dodržovat zvláštní režim stravování. U takových jedinců pak existuje mnohem větší riziko, že podlehnou přesvědčení, že jim normální strava nevyhovuje, a v důsledku toho se opět dostanou do začarovaného kruhu diet.
Jak již bylo výše řečeno, u lidí trpících mentální anorexií není neobvyklé používání různých diuretik (močopudné léky), laxativ (projímavé léky), léků na hubnutí či jiných psychofarmak. U těchto pacientů je potřeba provést detoxikaci organismu, při níž se uvedené látky vyplaví z krve a tkání. To je však teprve začátek.
Mnohem obtížnější a časově náročnější je „psychická‟ část léčby (tedy samotné odvyknutí si), během které se musí změnit chování člověka a jeho postoje k jídlu i vlastnímu tělu. V této souvislosti by měly být vyřešeny emocionální problémy, jež za vším často stojí. Terapie probíhá jak ambulantně, tak i během hospitalizace (záleží na stadiu poruchy). Obecně platí, že čím déle pacient anorexií trpí, tím bývá uzavřenější a odtažitější. Léčba trvá zpravidla několik let a jsou při ní využívána antidepresiva ve spojení s celou řadou terapií. Základem je individuální terapie doplněná terapií rodinnou. Dále se využívají například kognitivně-behaviorální terapie, interpersonální terapie, aromaterapie nebo svépomocné skupiny (svépomocná skupina je skupina lidí, kteří trpí podobným problémem). Cílem terapií je dodat člověku sebedůvěru a pomoci mu si uvědomit, že nikdo není na své problémy sám.
Jídelníček
Strava při léčbě mentální anorexie má být vyvážená. Musí obsahovat dostatek živin (sacharidů, tuků, bílkovin), vitamínů, minerálů a vlákniny. Konkrétně by vyvážená strava měla obsahovat 30 % tuků (z toho 2/3 tuků rostlinného původu), 50–55 % sacharidů a 15–20 % bílkovin. Energii lze získat z ořechů a semínek (rostlinné tuky a rostlinné bílkoviny, minerály) a z ryb (zejména tučných; z ryb se získávají též kvalitní bílkoviny, některé minerály a vitamíny). Dále se doporučuje častá konzumace ovoce a zeleniny (obsahují vlákninu, vitamíny a minerály; ovoce a některá zelenina obsahují též sacharidy, avokádo i tuky). Co se týče masa, mělo by se konzumovat převážně maso libové. Tučné maso sice zakázáno není, ale nemělo by tvořit hlavní část stravy, protože obsahuje velké množství živočišných tuků a nadměrná konzumace těchto tuků způsobuje zvýšení hladiny celkového cholesterolu v krvi. Vejce jsou výborným zdrojem bílkovin, tuků, vitamínů i minerálů (vaječný žloutek sice obsahuje velké množství cholesterolu, avšak kromě něj obsahuje i jiné látky, jež dle moderního výzkumu brzdí vstřebávání cholesterolu a tím i jeho využití v těle). Koření a bylinky pak představují vhodný doplněk jídelníčku.
Snídaně má být vydatná, jelikož je to start do nového dne. Ke snídani jsou vhodné například pražené ovesné vločky s medem, oříšky a ovocem a k tomu 1 sklenice pomerančového džusu. Nebo 2 kusy celozrnného pečiva či 2 krajíce chleba potřené máslem nebo roztíratelným rostlinným tukem a doplněné sýrem typu žervé nebo pomazánkou (například sýrovou, vaječnou, tvarohovou, tuňákovou, čočkovou) nebo uvařenými vejci či dušenou šunkou a zeleninou (rajče, okurka, paprika a podobně). K dopolední svačině je vhodné samotné ovoce, případně ovocný salát. Vstáváte-li ráno brzy a nemáte-li chuť na vydatnou snídani, měli byste sníst alespoň něco malého, například banán nebo müsli tyčinku s ovocem a vypít čaj. Ke svačině kolem 9. či 10. hodiny jsou potom vhodné různé sendviče nebo bagety s pečeným libovým masem nebo rybím masem, dresinkem z bílého jogurtu a majonézy nebo ze zakysané smetany a koření a se zeleninou (ledový salát, různé druhy hlávkového salátu, rajče, paprika). Oběd by měla tvořit polévka a hlavní jídlo, vhodný doplněk představují ovocné kompoty nebo zelenina či zeleninové saláty. Občas si lze oběd zpestřit moučníkem a kávou. Po léčbě anorexie je dobré sníst ke svačině před sportovním výkonem malé množství jídla jako zdroj energie, jídlo by však nemělo být nadýmavé (ne luštěniny a podobně) ani by nemělo mít vysoký glykemický index (sacharidovou potravinu je vhodné kombinovat s tukem a vlákninou, jelikož vláknina a tuk snižují glykemický index). Vhodný je například tvaroh s ovocem a 1 kusem celozrnného pečiva nebo pečené kuřecí maso s dresinkem ze zakysané smetany a se zeleninou (ledový salát, rajčata) v 1/2 tortilly. Porce by měla být malá, velká porce totiž může způsobit trávicí potíže. Po výkonu se pak doporučuje potravina obsahující bílkoviny a sacharidy s menším množstvím tuku, poněvadž bílkoviny přispějí k regeneraci svalů, ale i celého organismu a sacharidy dodají tělu potřebnou energii. Velké množství tuků by v tomto případě zmíněnou regeneraci organismu naopak brzdilo. Konečně večeřet by se mělo libové maso s přílohou nebo obilná kaše s ovocem a poté (za 2–3 hodiny) libové maso se zeleninou a k tomu přírodní nepřislazovaná ovocná šťáva. Ke druhé večeři si lze dát malou porci lehce stravitelného jídla dle chuti (například tvaroh s ovocem). Pacient nesmí samozřejmě zapomínat na pitný režim. Mezi vhodné nápoje patří stolní vody bez příchuti, občas minerální vody bez příchuti, pramenitá voda, neslazené ovocné čaje, slabý neslazený bílý, zelený, černý nebo ruský čaj.
Blog o anorexii
Zde jsou některé blogy o anorexii:
Příběhy lidí s anorexií
Projímadla
„Když mě po pár měsících propustili s váhou 45 kilo, hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila projímadla. Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená. A na ničem jiném mi nesešlo. Kupovala jsem tolik projímadel, že mi je postupně všude odmítli prodávat. Celé dny jsem nakupovala jídlo, cpala se, zvracela a plánovala, co sním zítra. Byla jsem už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly mě záchvaty a křeče. Máma byla zděšená. Zoufale se mi snažila nějak pomoci, ale všechno bylo marné. Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale když jsem trochu nabrala a pustili mě, pokaždé jsem vše zase hned shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř. Dívky, se kterými jsem se v nemocnici potkávala, mi vše ještě ztěžovaly, pořád jsme mezi sebou soutěžily a navzájem se hecovaly. Která z nás je nejhubenější? Kterou propustí, aniž by začala jíst? Doktoři nakonec díkybohu pochopili, že ústavní léčba na mě nezabírá, a povolili mi zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy mi začalo docházet, co dělám svému tělu. Třikrát mě znovu vezli do nemocnice, protože mi tělo vypovědělo službu. Zuby se mi drolily, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly mi kosti. Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu. Chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií. A s máminou pomocí se mi to nakonec podařilo. Jenže jak jsem přestala s přejídáním a zvracením, přestala jsem zároveň i jíst. Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy, abychom začaly nový život, ale vlastně se nic nezměnilo. Nenabrala jsem ani kilo. ,Lenko, jestli nezačneš jíst, umřeš,ʽ řekl mi nakonec nový doktor. Nechtěla jsem umřít a nechat tady mámu samotnou. Jenže touha po štíhlosti byla příliš silná. Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak to můžu zvládnout, je udržovat si alespoň stejnou váhu. A to se mi zatím daří. Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a kole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater. Už nikdy nechci znovu do ústavu, a tak beru denně 15 tablet sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem se sebou provedla. Je ze mě troska. Od patnácti jsem nedostala menstruaci. I kdybych se vrátila do normálu, nikdy už nemůžu mít děti, protože mi příslušné orgány atrofovaly. V páteři a pánvi mám osteoporózu. A nedokážu spát souvisle déle než hodinu. Cítím vinu za trápení, které jsem způsobila matce. Jen tiše a marně závidím ostatním ženám v mém věku a toužím, abych alespoň chvíli mohla žít jako ony. Nenávidím se za to, že jsem závislá na mámě, často mě musí jen vozit na vozíku, jak jsem slabá. Nemám žádné přátele mezi svými vrstevníky a vidím, jak na mě lidi zírají, když jsem venku. Tohle není život. Ale pořád se snažím uvažovat pozitivně. Řeknu si třeba, že když si teď dám kávu a do ní lžičku medu, možná budu jednou zase normální. Můžu umřít za pár dní nebo týdnů, anebo třeba takhle dokážu přežívat ještě celé roky. Vím, že jsem silná, a pokud to zkusím, můžu to dokázat, ale uvědomuju si, že to bude ještě dlouhá cesta. Jen doufám, že se už nikdo nerozhodne opakovat to, čím jsem si musela projít já.‟
Kalorie
„Když se každé ráno probudím a podívám do zrcadla, zvedne se mi z toho pohledu žaludek. Zoufale toužím být normální, žít jako normální mladá žena v mém věku, mít svého kluka a chodit s ním. Ale nemůžu. Vážím necelých 23 kilo a pořád si myslím, že jsem tlustá. Stačí mi podívat se, jaká mám stehna. ,Tloustnou mi nohy,ʽ oznámím mámě a ona jen potřese hlavou a jde pryč. Vím, že na takový hovor už nemá sílu. Uvědomuju si, že se zabíjím, ale stejně nedokážu vzít nic do úst. Jediné, co za den do sebe dostanu, jsou čtyři malé hořké čokolády a jedna kola. I kdybych si chtěla vzít něco jiného, stejně bych to zase vyzvracela. Bojím se i dotknout někoho najedeného, aby mě nenakazil kaloriemi. Už roky jsem nevkročila do kuchyně. Po tak dlouhém odmítání jídla už jinak prostě nemůžu. Nechci umřít, své chování však nedokážu změnit.‟
Štíhlost
„Nesnesla jsem smích spolužáků. Ve škole se mi děti vysmívaly kvůli vyrážce. Nebylo to jen akné, ale těžký ekzém. Tak těžký, že jsem kvůli němu několikrát skončila v nemocnici. Měla jsem všude po obličeji strupy a ostatní holky se mi pošklebovaly. Kvůli nim jsem začala nenávidět svou pleť a vůbec všechno na svém těle. A v tu dobu rodiče prošli nepříjemným rozvodem. Musela jsem rychle vyspět a stát se matčinou oporou. Ale nedokázala jsem to. Neměla jsem žádné přátele a situace doma byla nesnesitelná. Život se mi začal vymykat z rukou. Pak mi jednoho dne něco došlo: všechny oblíbené a spokojené dívky, které znám, jsou hubené! Usoudila jsem, že kdybych byla taky štíhlá, můj život by byl šťastnější. A tak jsem začala hubnout a všichni okolo si mě začali všímat. Holky, které mě do té doby šikanovaly, ke mně najednou byly milé. ,Ty jsi zhubla?ʽ říkaly mi. ,Vypadáš skvěle, pojď s námi večer.ʽ A pak to s mým jedením šlo z kopce. Jedla jsem stále menší porce a nakonec jsem je začala úplně vynechávat. Do dvou let (tehdy mi bylo sedmnáct) jsem už vážila jen 35,5 kila a přežívala na sklence dietní koly denně. Pak matce došla trpělivost a odvedla mě k doktorovi. Stačil mu jediný pohled a hospitalizoval mě na šest měsíců. Podařilo se mi tam nabrat asi šest kilo, ale jakmile jsem se vrátila domů, hned jsem do toho spadla znovu a zhubla na 32 kilo. Nutkání být štíhlá jsem nedokázala čelit. Poprvé v životě jsem měla nad něčím kontrolu a věřila, že mě druzí budou mít rádi jen jako hubenou. Když mě ten lékař znovu uviděl, dal mě převézt na uzavřené oddělení. Začalo mi jedno z nejhorších období v životě. Byla jsem zavřená s divnými lidmi. A když jsem nejedla, nepustili mě z pokoje. Bylo to příšerné. Nakonec jsem začala jíst a můj postoj k jídlu se změnil − poprvé za mnoho let jsem z něj měla radost. Jenže pak jsem se tam seznámila s ,kolegyníʽ. Ta jedla, ale přitom dál hubla, protože užívala projímadla. Přišlo mi to geniální. Byla jsem v tom zpátky!
Anorexie − fotky
Zde můžete vidět fotky lidí trpících anorexií.
Autor: © svevi
Foto: © Fae