JANINKA-HANINKA
„Tys to udělal... do mě?“ zeptala se ještě trochu udýchaně.
„Je tu snad... ještě... někdo jinej?“ zeptal jsem se ještě udýchaněji.
„Já jenom, že mám právě dost blbý období,“ usmála se spíše pro sebe. Usmála!
„To máme tedy oba blbý období, Janinko,“ konstatoval jsem upřímně a horečně přemýšlel, zda si přeju, aby se právě tahle zručná kadeřnice stala matkou mého dalšího dítěte. No nepře-ju, a nic proti zručným kadeřnicím, které ještě ke všemu vypadají hodně dobře. Problém zpravidla nastává, až když se rozpovídají.
Jsem nezodpovědný. Proč s ní lezu do postele, když celkem otevřeně deklarovala, že by se stala ráda matkou dítěte, kterého se nechci stát otcem? Možná proto, že se při souložení ne-mluví. Nebo jen docela stručně.
A proč seznámeníchtivé pětatřicátnice, které nevypadají nic moc, všechny děti mají a další děti už spíše či plně nechtějí, a ty, které vypadají dobře, děti nemají a jsou ochotny se s blížící se čtyřicítkou nechat oplodnit i od orangutana, pokud by jim někdo zaručil, že dítě nebude mít fazonu zcela po tatínkovi. Nemělo by to být zcela naopak? Že by ty hezké děti měly a ty ostatní neměly?
Jenže ty ostatní si ty děti prostě s někým zařídí bez velkých licitací, protože těch oplodňovacích příležitostí zas tolik nemají, zatímco ty hezké tak dlouho přebírají, koho tím šťastným otcem vlastně učiní, až přeberou, a už jim houká vlak a zvoní hrana a už se jen fofrem hledá táta, nebo alespoň ten oplodňovač.
Tato pětatřicítka se mi však vyrvala z misionářské polohy, jako by mi četla myšlenky (popřípadě zjistila, že si skutečně vystřihla orgasmus s orangutanem), a začala se hbitě oblékat. Na vteřinu mne napadlo, zda si nepřišla skutečně jen pro tu plus minus dvěstěmilionovou partičku spermií, která v ní teď možná svádí nemilosrdný souboj o jediné vajíčko. Souboj na život a na smrt.
Měla hezké prádlo. Černou, poloprůhlednou podprsenku bez molitanových šidítek a miniaturní tanga. Asi jí na mně záleželo. Nebo na tom, aby se mi líbila. Nebo na tom, abych ji oplodnil a ona konečně mohla trajdat s kočárkem. A proč si ženy vlastně oblékají tak svůdné (a zcela nepraktické) spodní prádlo, když měřítkem úspěchu je vlastně jen a pouze to, jak rychle z něj budou vysvlečeny?
Tvářila se, jako kdyby jí uletělo hned pět rojů včel. A jak bych se měl tvářit já, když mi holka ani neřekne, abych si dával bacha? Kdyby holka, velká ženská!
Ta ženská se štíhlou holčičí postavou a půvabnou pihou na zadečku si však neskutečně naštvaně navlékala punčocháče, dokonce takovým způsobem, až v nich výstražně zapraskala statická elektřina.
„Janinko, stalo se něco kromě toho, žes právě otěhotněla?“ vsadil jsem na černý humor.
„Já nejsem Jana, ale Hana!“ téměř vykřikla a otočila se zády.
„A já Lojza, Honzu jsem jenom předstíral!“ snažil jsem se hasit nehasitelné. Nebo alespoň nějak udupat největší plameny.
„Jsem nána hloupá, mohla jsem si myslet, že ti jde jenom o sex! Kolik takových ještě máš?“
Možná nebude tak hloupá, napadlo mne. A snažil jsem se počítat, i když jsem věděl, že číslovkou neodpovím. Nejlepší obrana je útok a nejlepší odpověď je otázka.
„Ty mě nemáš na sex?“
„Ne! Honzo, já jsem myslela, že jsem potkala konečně pořádnýho chlapa.“
„A já jsem nepořádnej...“
„Ve jménech máš tedy bordel dost velkej! Rozumíš?! Já jsem nebyla zvyklá, aby mi chlap otevřel dveře, pomohl mi z kabátu, s tebou se tak hezky povídá...“
„Hani, napsali jsme si dva e-maily a známe se jeden večer...“
„Mně to stačilo, já taky s každym chlapem hned napoprvý do postele nevlezu!“
A je to tady. Teď bude třeba hladit a konejšit. Čím více se bude hladit a konejšit, tím to bude pak všechno horší. Ach jo.
Prostě to není ono, přestože bych si tak přál, aby to ono bylo. Je to jen na jednu větu kamarádovi Jirkovi, který se jal tvrdě dohlížet na to, abych s podobnými Janinkami a Haninkami nezdegeneroval a našel si ženu, tedy ŽENU druhé poloviny svého života.
Tohle oblékající se a mírně pofňukávající hezounké stvoření je, bohužel pro mne i pro něj, jen na jeden krátký bodík do výroční zprávy, a kdoví jestli.
Směs lítosti i sebelítosti mne, a to nikoli poprvé, dovedla k další nesmyslné větě.
„Pojď ke mně,“ natáhl jsem ruku. A sledoval, jak se po jisté chvíli váhání to stvoření ke mně otáčí, přibližuje a pokládá si hlavičku na mé rameno...
Proč nejsem alespoň z těch chlapů, kteří si při podobných příležitostech udělají prostě jen s chutí zářez na pažbě. Byl to v principu hezkej večer. Má-li chlap na ženskou chuť, nenudí se s ní. Nějak si tu povinnou konverzaci při večeři a víně odbývá tak mimochodem a představuje si už úplně jiné věci. I když jej dotyčná nikterak myšlenkově neoslní, ba i v případech, kdy žvatlá úplné nesmysly, je tento chemicky již řízený chlap ochotný ty nesmysly považovat za hezké nesmysly a to žvatlání za roztomilé žvatlání.
Post koitum omne animal triste. Tomu jsem dříve nikdy nerozuměl. Celý můj dospělý život tvořilo několik dlouholetých vztahů s ženami, které za to, každá svým způsobem, stály. Nechápal jsem to latinské přísloví, nechápal jsem, jak někomu může být po milování smutno. S někým, koho mám rád a s kým si mám co říct, přece nikdy nemůže být po milování smutno a prázdno. Při nesplnění této podmínky ale smutno a prázdno být může. Se ženou, která se mi „jenom“ líbí a která mi v rámci uspěchané doby neposkytne čas ani k tomu, abych se do ní zamiloval, ani k tomu, abych zjistil, že ji nechci, a prostě se mnou do té postele vleze hned první večer.
Je to má chyba, když plyn, brzdu i řadicí páku v těchto případech ovládá žena? Muž je od toho, aby dobýval. Nečiní-li tak, je směšný. Měl bych čekat, až si budu skutečně jist, že je to ta pravá? Do té doby nic? Nebo bych to měl brát hlava nehlava a vůbec o tom nepřemýšlet? Jsem něco mezi tím. Ne že bych to bral hlava nehlava, ale příliš velkou sebekázeň taky nemám. A pak o tom ještě přemýšlím...
Autor: Jan Zlatohlávek, ukázka z knížky Seznamovací thriller: Hledám štíhlou ženu
Knížku žádejte ve vašem oblíbeném knihkupectví anebo v Knižním klubu
Jan Zlatohlávek čtenářům portálu Zdraví-léčba.cz:
„Normální chlap zcela podprahově daleko více ocení přirozenou, zdravou krásu, která vychází z ženy, než tu, kterou si na sebe napatlá, nalepí a obleče. V tomto smyslu se mi jeví stránky Zdraví-léčba jako bezvadná věc, které lze jen držet palce a přát spousty nadšených čtenářek“.
A co na to naše redakce?
Muži mají všeobecnou oblibu srovnávat ženy se zvířátky a nebo je zaměňovat s cennými předměty. Setkala jsem se už s ledačím, třebaže mění ženy za velbloudy, stádo ovcí či koz. V našich končinách jsme na tom o něco lépe a převažují značky aut či motorek. Muži s mentální omezeností hodnotí ženy podle vrchního dílu plavek, případně podle barvy vlasů. No, uznejte, žádná nápaditost. Jenže v seznamovacím thrilleru narazíte na zcela novou selekci, jejíž lehký humor je natolik okouzlující, že jsme si ji u nás doma rychle osvojili... ale to bychom už předbíhali zábavné čtení, které na Vás čeká, pokud si knížku koupíte.
A jak jste na tom vy? Napište nám o tom v diskusi.
A Honzovi přejeme, ať brzo vyjde i druhý díl seznamovacího románu.