Smuteční proslov na pohřbu dítěte
Smuteční řeč na pohřbu dítěte je jednou z nejobtížnějších situací. Zde je několik obecných rad, jak postupovat:
- poděkovat přítomným, že se přišli rozloučit (což se zdá nepodstatné, ale na toto pozůstalí čekají a říci by se to mělo)
- uvést osobní vzpomínku, čím konkrétnější, tím lépe (pohádky, prázdniny, oblíbené jídlo, nebo nejlépe radostný prožitek s dítětem)
- obrátit se k rakvi a říci, že na dítě budete vzpomínat a budete o něm vyprávět, uklonit
Proslov by měl obsahovat opravdu jen pár vět, nejvíc deset, a žádné obecné rčení jako „laskavé srdce“ a „vždycky byl/a roztomilý/á“. Proslov si vytiskněte s velkými písmeny a vezměte s sebou a nestyďte se napsané věty přečíst.
Ukázka smutečního proslovu
Drazí truchlící!
Chtěl bych vám vyjádřit svou soustrast. Vy a celá vaše rodina jste utrpěli velkou ztrátu. Musíte se rozloučit se svým dítětem.
Staří Řekové našli tato slova útěchy: „Koho bozi milují, umírá mlád“. Jeden arabský prorok vyslovil myšlenku, že naše děti nejsou našimi dětmi. Přicházejí pouze skrze nás, ale ne z nás. A přestože jsou s námi, přece nám nepatří. Jejich tělům smíme poskytovat domov, ale ne jejich duším. Jejich duše sídlí v domě zítřka, který nemůžeme navštívit ani ve snu. Můžeme se snažit být jako oni, ale nemůžeme je přizpůsobit k obrazu svému. Život totiž neběží zpět, pouze se včera pozdržel.
Živote, živote, kouzlo tvé uvadlo, nad mojí mladostí slunéčko zapadlo.
Loučíme se s tebou sluníčko naše.
Smuteční verše, které jsou vhodné k poslednímu rozloučení s dítětem, popřípadě mladým člověkem, protože smrt si bohužel nevybírá a někdy nás opouštějí i ti, kteří měli ještě celý život před sebou.
Citáty
„Jsme smrtelní tam, kde nemilujeme, nesmrtelní tam, kde milujeme.“
„Kdo byl milován, nebude nikdy zapomenut.“
„Čas ubíhá a nevrací, co vzal. Jen láska, úcta a vzpomínky v srdcích zůstávají.“
„Kdo žije v myslích svých drahých, neumřel, jenom je daleko. Mrtev je ten, kdo byl zapomenut.“
Verše
Pohádku života kratičkou prožil/a,
struny jeho/jejího života dozněly.
~
Odešels, synu drahý,
aniž by rty Tvé sbohem zašeptaly...
~
Odešla jsi, dcero milovaná,
smutno nám je ve chvíli,
kdy jsi nás samotné zanechala.
~
Tak krátko šel/šla jsem s Vámi,
hle, tu se cesta dělí
a ptáci nad hlavami
mi píseň nedopěli.
~
Jak je těžko najít útěchy,
když bolest nedá spáti,
dítě tak náhle ztracené,
nikdo nám nevrátí.
~
Tragicky jsem skončil
mladý život svůj,
chtěl jsem žít, učit se a poznat svět.
Nedovolil mi čas
poděkovat Vám za výchovu, lásku
a obejmout Vás...
~
Živote, živote, kouzlo tvé uvadlo,
nad mojí mladostí slunéčko zapadlo.
~
Kvetlo poupě, zvadlo záhy.
Truchlí, kdo je pěstovali,
urvala smrt poklad drahý,
jímž se těšívali.
~
Šel anděl země údělem
a shlédl zahrádku, v ní krásný květ:
„Pojď,“ řekl s vlídným úsměvem,
„já zasadím Tě v lepší svět.“
~
Kdo poznal Tě,
ten měl Tě rád.
Uměl/a jsi pomoci, potěšit i rozesmát.
Takoví lidé by neměli umírat.
~
Já chtěl/a jsem žít, já chtěl/a se smát,
já chtěl/a jsem síly své do práce dát,
v rodinném kruhu si s dětmi hrát,
musel/a jsem zemřít,
ač byl/a jsem tak mlád/mladá.
Autor: © Mgr. Světluše Vinšová